"Mám odpoledne smluvenou schůzku s Alžbětou na Karlově náměstí. Nenapadá mi, že nepřijde. Čekávám tu na ni často. Čekám a mám dost času pozorovat známé okolí, známé stromy, známé budovy. Je tu dnes zvláštní ticho a pusto, ani ti obvyklí chodci, ani ti neznámí lidé, kteří tu přes podzimní chlad vysedávají na lavičkách, kteří tudy spěchají, ani ti tu dnes nejsou.
Čekám na Alžbětu jako již tolikrát v těchto místech, jako vždy čekám trpělivě. Nepřichází-li však ani jeden z těch osamělých lidí, kteří tu bývají, i když je takové počasí, že je mi zima čekáním, jak teprve by mohla přijít Alžběta?! Jak by mohla přijít dnes! Nyní vidím jasně svou pošetilost. Nepřijde, jak by mohla přijít, jak by mohla na mne vzpomenout v takový den jako dnes.
Najednou cítím bolest, znám ji; tu bezmocnost, znám ji z těch marných čekání na Alžbětu, z těch rozhovorů s ní. Znám tu beznaděj lásky a myšlenky."
- M. Součková - Revoluce
Musím jej opustit. Vím to, ale stejně to nedokážu.
Mám chuť kolem sebe kopat a ječet. Když krájím sýr a všechno to servíruji a vím, že bych to chtěla servírovat i jemu. Už jsem se definitivně zbláznila.
Je mi odepřeno objetí. Představuji si, že se zase topím v těch průzračných očích. Potřebuju se vzpamatovat, ale nějak mi to nejde.
Zavřu se s knihami a nebudu komunikovat vůbec nikde, s nikým...
Žádné komentáře:
Okomentovat