11.5.

Jediné, co mi dělá v posledních dnech radost, jsou snídaně.
Byt voní skořicí a mně se z toho skořicového tepla nikam nechce.

Když si jdu pro objetí, vidím dříve Kabátovou nebo Upíra; nebo oba zároveň? Nemůžu dýchat.
"Tak já už radši jdu." slyším Upíra skrze měděné vlasy, když se choulím do objetí (chci v něm zůstat, co nejdéle to půjde). I love her, udržuje mě naživu a uklidňuje.

A pak je Upír v rádiu, v mém teritoriu /relativně/. Definitivně, tvrdě a nekompromisně mě ignoruje. Pak musím odejít dřív, abych stihla tramvaj. Jde taky, jdu za ním. Prolamuji těžké krusty: "Nechci vypadat jako stalker, ale prostě jdeš rychleji než já." Opět: definitivně, tvrdě, nekompromisně.
V tramvaji sedí hned za mnou. /Posléze i v kině, o několik řad dál./
Podél náměstí se mi podlamují kolena, mám co dělat, abych se nesesypala a veškeré své úsilí vynakládám na pravidelný dech.

Víno a grotesky. Štěně promítače.
Uprostřed filmu se rozbrečím, on na mě starostlivě upírá své měňavé oči a já nevím, co se se mnou děje (natož abych to vysvětlovala někomu dalšímu)