Miluju naše brigádníky, kteří se o knihovnu starají jako o vlastní dítě a přerovnávají knihy, na což už já nemám ani čas ani energii.
William se tam dneska pral s ovocem, které asi ještě nikdy neměl. Nakukali mu, že to je podobné broskvi. Jeho přízvuk je dokonalý a s ofinkovou lektorkou se vždycky chichotají, když se spolu učí česky.
Tento týden jsem zase nejvíc vedoucí, protože Blonďák je nemocný - což je dost blbé, protože je mi bez něj smutno a závidím oddělení přes chodbu, protože tam nejsou samotincí.
Trošku infarktové stavy, ale asi too much nostalgy and too much coffee. A aby toho nebylo málo, tak můj ex vydal album, musela přijet K., aby mi ukázala, že jsem k tomu byla neopodstatněně skeptická a teď to poslouchám over and over again /a je to nejvíc/; absurdity.
Asi mám domluvené hypotetické zajímavé večery, což může být z dlouhodobého hlediska třeba i za půl roku /rok? never? who knows/, ale už jen ta myšlenka, že to můžu spáchat, je hřejivá.
Čtu Kunderu, zjišťuju, že už jsem to dávno četla, a že mě tolik nebaví.
Umírám na nedostatek spánku a chci ležet v objetí na parketách v prázdné a zhasnuté galerii.
Žádné komentáře:
Okomentovat