"Možná je načase dospět." říká ten, co neumí přijmout závazky. Volná láska, kdesi cosi a já si připadám jako absintová víla (bez absintu).
A já jsem z toho unavená tak, že po zbytek dne si horkotěžko přečtu osmdesátá léta v literatuře, i když mám v sobě všechny možné i nemožné "učící drogy".
"To už se asi nezmění, když ti řekl tohle." Kabátová by mi řekla, že to věděla a že to je pořád dokola.
Ale já nemůžu. Vím, že tenhle rok je strašný a snažím se držet zuby nehty, ale když tohle mě tak mučí a nenadělám nic, je to hrozivé. Je to hrozivé čekat na Godota. Mým životem vládne absurdní drama.
Ano, přivine mě v noci k sobě. Ale já zase nespím, protože nejsem zvyklá.
Občas potřebuju usínat pod klíční kostí. To je můj středobod. A když to nejde, bolí to a neusnu.
Možná jen brečím z piracetamu.
:( ťuťu *obejmutíčko na dálku*
OdpovědětVymazat