Stavy úzkosti se přebíjejí růžovou barvou, růžovým vínem a růžovým koláčem.
Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že bych měla něco dělat, ale teď to nejde, takže po půlnoci do tří do rána a pak ráno trpím.
Takže co se jevilo jako nejschůdnější? Odjet. Alespoň na chvíli.
Nechat knihy na zemi, skripta na posteli a mít provinilý pocit, že už jsem druhý den nenapsala ani řádku bakalářky a když otevřu sekundární literaturu, ani nevím, co hledám.
Sny se stávají nebezpečnými a já tomu nechávám volný průběh. Celá já před rokem, možná na den přesně. Nepoučitelná, dívám se za A., odcházející s ním. Roztomilé, krásné, chci být neviditelná a vědět, jak se chovají a o čem si povídají. Chci to vědět všechno.
Smutky utápím v černém čaji.
Od nového týdne začnu nový život. Možná (věřím si).
Žádné komentáře:
Okomentovat