V nočních běsech mám potřebu blízkosti nejvíc. Zima. Nelítostná a bodající mezi žebry. Tam někde se snažím dýchat a zoufale mi to nejde.
Prý útěk, ale kam, kde, s kým a co tam budu dělat? Sama před sebou i před ním. S touhou tak svírající, že se dá vyrýt jen do kůže za měsíčních paprsků.
A tímhle martýriem si procházím rok co rok, bez ohledu na okolnosti či souvislosti. Zhroucení na dosah, na dotek. Na dotek jeho sladkých rtů a ještě sladších dnů minulých. Tak minulých; a co se z nás stalo. Jen ta fatální situace, která se opakovala až s děsivou naléhavostí. A tak se pořád trápím jen pro těch pár minut štěstí, doteků, a pro ten pohled do jeho měnících se očí.
krásně smutné věty - je to zvláštní, cítím tak podobný pocit těžknoucích plic při psaní i při čtení takových vět.
OdpovědětVymazat