S-a-m-o-t-a.
Chci být chvíli sama. To můžu být jen od půlnoci a stejně za zdí zvuky. Nemůžu spát, zdi z papíru.
Když čtu Šrámkovou (už po několikáté), mám chuť psát trochu jako ona. Krátké věty a obrazy.
S jejími knihami v posteli. Při usínání, při probouzení, pořád.
Zkazili
mi čtení. Hlas autorky samotné mi nevadí, její hlas mne uklidňuje a
"sedí do textu". Ale hlas spolužáků? Už jsou v textu a není to takové,
jako jsem to četla poprvé, bez hlasů.
Stejně mi to přijde skoro nedůstojné. Rozebrat ji až na padrť, vytěžit maximum. Vždyť nezbude žádné tajemství. Možná až moc sympatizuji s autorkou. Popíjet s ní čaj a „Víte, mám vaše knihy v posteli, už začaly plnit funkci lapače snů.“
Samota mě děsí.Tedy ... pokud trvá věčně.Chtěla bych se každý den probouzet vedle někoho a pak být na chvíli sama.
OdpovědětVymazatPořád dokola.
Přála bych si mít knihy, co by mi zaplnily postel ..jenže jsem ještě nenašla takové, které bych tam pustila na delší dobu.
OdpovědětVymazat